Psal se rok 2022 a my se po společném přechodu Mallorky GR221 rozhodovali, co bude za náš další přechod. "Madeira" zaznělo, "a nebo co třeba Maroko?" "Maroko?" Podívali jsme se na sebe s Miloušem zděšeně (tak říkám kamarádovi Jirkovi) a polil nás pot při představě, jaká vedra tam musí oproti Mallorce být. "Maroko jsem měl na seznamu už dlouho, volá Peťa". 

Na Madeiru se ale v roce 2023 vydali pouze Tolja s Vlastou, nám ostatním tenhle trip bohužel nevyšel z důvodu jiných akcí či neschválené dovolené. Nicméně jsme o moc nepřišli, počasí tentokrát klukům moc nepřálo a kromě silného větru je doprovázel i déšť. A o to větší motivace byla při plánování další akce.

A tak se rok s rokem sešel a my už seděli společně v Charlie's pubu v Brně a plánovali cestu. Letenky jsme měli koupené z Vídně do Agadíru a zbýval už jen měsíc do odletu. Uteklo to sakra rychle! V ten moment mi to ještě nedocházelo a nevěděla jsem, co si pod takovým přechodem v "exotice" představit. Bylo to úplně jiné než mé dosavadní přechody. Přece jen, v Africe jsem ještě nebyla. Mapy.cz se taky tvářili, jako že v téhle oblasti moc cest nevede, maximálně nějaká přerušovaná, což znamená většinou nějaká polní či lesní cesta, popř. nějaká spojovačka na vrcholu a k tomu ještě špatně schůdná. 

Ale lepší zdroj než právě Mapy.cz bylo nemožné sehnat, jelikož papírové mapy, které byly jediné k sehnání byly v měřítku 1:1 000 000 (k porovnání, ideální turistická mapa je v měřítku 1:25 000 popř. 1:50 000). A na internetu toho k nastudování taky moc nebylo, když pominu nějaké info o kobrách, které se v téhle oblasti běžně vyskytují 🐍 a ze kterých měl největší strach právě autor tohodle tripu - Peťa. 

V tom přišly dvě starší dámy do restaurace a Peťa povdzechl "nojo, Kobry jsou tu". My s klukama vyprskli smíchy a v ten moment při pohledu na Peťu zjišťujeme, že myslel ty jedovaté hady, které vidí na obrazovce notebooku, zatím co my měli na mysli dvě starší dámy, které vcházely do restaurace. No, o zábavu bylo v ten večer postaráno. Předběžná trasa se taky stihla naplánovat a nezbývalo nic než jen doufat, že vše klapne a my odletíme za dalším dobrodružstvím.

Blížil se den odletu a já zrovna neměla úplně nejlepší období. Mé profesní zkoušky na horského průvodce byly blíž a blíž a nejistá budoucnost, společně s vyhořením mě brzdila před dalším dobrodružstvím v Maroku. V úterý jsme měli odlétat a ještě v neděli jsem psala Miloušovi, že si nejsem mým odletem úplně jistá. Vše bylo najednou tak nějak narychlo a já měla v hlavě pouze učení na zkoušky, které mě na pár dní úplně zablokovaly. 

Bylo to poprvé, co se mi někam tak nechtělo. Vždy se nemůžu dočkat dne odletu a teď to bylo úplně jinak.

Přemýšlela jsem, co pro mě bude nejlepší a hlava mi říkala, zůstat doma a studovat. Potřebovala jsem ale zároveň na vzduch a věděla jsem, že Maroko bude tím pravým odreagováním a taky, že mi dá dost nových zkušeností co se hor a přechodů týče. Nakonec jsem se tedy rozhodla a během chvilky vše nabalila, dokoupila a byla připravena na odlet. 

Oddechla jsem si, teď už nebylo cesty zpět.

Letěli jsme z Vídně, takže jsme společně odjížděli autobusem z Brna. Den před odjezdem nám s Miloušem poskytla přístřeší Zdenička, za což ji tímto ještě jednou moc děkujeme! Ráno už jsme před 8 vyráželi na autobus a setkali se zbytkem naší posádky.

Tedy přesněji řečeno, kromě Vlasty a Tolji. Tolja nás už totiž 2. den čekal v Agadíru, protože měl koupené letenky z Prahy. Původně měl tedy vyrážet s Vlastou, ale toho chytla rýma v den odletu, takže zůstal doma, aby to pořádně vyležel. (My si ale myslíme, že dostal strach z kobry obecné🤫). 

Tolja se tak stal později našim místním průvodcem, jelikož byl za 2 dny čekání v hotelu již dosti znalý, aby nám ukázal mistní speciality, také vysvětlil správnou přípravu čaje, naučil nás obchodovat na místním trhu, či doporučil podnik, kde seženeme pivo! Zase se mi potvrdilo mé oblíbené rčení: "Že vše se děje z nějakého důvodu". Díky Toljo!

Den 1.

V 8 odjíždíme z Brna směr Vídeň letiště a já jsem podezřele klidná. Nevím, zda je to tím kinedrylem, nebo tím, že mi stále pracuje hlava a nejsem úplně přesvědčená o tom, že letět byl ten správný nápad. Vystupujeme ve Vídni a Simča s Peťou jdou kouřit, zatím co my hledáme flek, kde si přebalíme batohy a zabalíme do folií. Po chvilce máme hotovo a míříme si se Simčou odbavit zavazadla. Kluci mají své zavazadla jako příruční, takže jsme jim odlehčili pár věcí a zabalily i hůlky, aby s tím neměly na gatu problémy. Zaráží nás tahle online doba, kdy nás sekurity směřuje k odbavení pomocí čtečky. Nojo, za chvilku nás všechny nahradí ty stroje. Smějeme se.

Máme odbaveno a teď už jen projít bránou. Já procházím hladce, ale kluci se někde loudají. Otočím se a vidím, jak Mišák vytahuje své zavazadlo a vysvětluje sekuriťákovi použití dřívkáče. To zajisté nebyl horal. Naštěstí to vše dopadne dobře a společně už míříme k odletové bráně. Předtím se ještě posilňujeme kávou, kluci pivem a nějakýma dobrotama. 

O chvilku později už sedíme v letadle, vypínáme telefony a mě v tu chvíli začíná i sociální detox. Všem jsem doma oznámila, že si dám trošku odpočinek od všech těch sociálních sítí a budu se naplno věnovat učení. Ne nadarmo táhnu asi 2kg učení, skript a dokonce se mnou putuje i mapa Hostýnských vrchů a buzola. Jestli Vás zajímá, kolikrát jsem na ni trénovala azimuty či triangulační body, jak jsem měla v plánu, tak podtrženo sečteno - celkem 0x! :) Ale v tu dobu, když jsem ji společně s dalšími skriptami a dokumenty balila, mi to přišlo jako super nápad, opravdu!

Po cca 4 hodinách přilétáme do Agadíru a poprvé se setkávám s "Africkou zemí". V příletové hale panuje zmatek a sekurity už nás směřuje na pasovou kontrolu. Tam si vystojíme chvilku v řadě a o chvilce později se dostávám na řadu. Usměvavý policista se mě ptá, za jakým účelem přilétám a kde budu ubytovaná. Díky Toljovi máme na první noc ubytování v hotelu, takže hned hledám název s polohou, který jsem si uložila do map.cz. Děkuje mi, dává mi zpět pas s mým prvním razítkem a posílá dál. Já se otáčím a chci jít zpět, ale v ten moment na mě Mišák volá, tam máš jít. Už bych si to kolečko dala ještě jednou, otáčím se tedy a pokračuju zpět za policajtovu kabinku. Tam mě čeká další sekurity a kontroluje, zda jsem opravdu prošla kontrolou a mám platné razítko. 

Tak! Konečně jsem tu. 

Teď už jen počkat, až mi dorazí i batoh a můžu si oddechnout. Zatím, co já čekám na batoh, kluci byli odchyceni místními prodavači sim karet a hned toho využívají. Já lupnu zázvorový bonbón a čekám, jak se situace vyvrbí. Jsem stále až moc klidná a jako by mi nedocházelo, kde jsem a co mě čeká. 

O chvilku později už stojíme venku a přemýšlíme, jak se z letiště dostaneme do hotelu, který je přímo v centru města. O pár minut později doběhne taxikář a nabízí nám za 250 dirhamů, že nás sveze. Říkáme, že je nás 5 a nevěřícně se díváme na nabízené taxi. O chvilku později zjišťujeme, že se budeme muset mačkat ve 4 na zadních sedačkách. No nic, nějak se dopravit musíme, takže souhlasíme, hážeme do kufru batohy a vyrážíme za Toljou.

Přijíždíme k hotelu a snažíme se recepční vysvětlit, že tu už náš kamarád je ubytovaný a že pro nás rezervoval dva pokoje. V tom přichází Tolja ve svých po domácku udělaných barefootových žabkách a vítá nás. Tak už jsme komplet. Odkládáme batohy do pokojů, dáváme rychlé sprchy a hurá do města, protože máme neskutečný hlad! Tolja nás provází místními uličkami, ukazuje bankomaty, které nám vydají dirhamy a bere nás na večeři do restaurace, kde byl mimo jiné dnes na obědě. Už je tam skoro jako doma! Místní ho zdraví a my se smějeme. Ještě týden a zůstal by tu napořád! :)

Po večeři ještě přemýšlíme, kde bychom si mohli dát pivo. Jako správní češi máme chuť na pořádný točený, ale v Maroku je to na veřejnosti zakázané a sehnat nějaký obchod, kde nám pivo či nějaký alkohol prodají je téměř nemožné. Jeden obchůdek, na který Tolja narazil při 2 dnech putování ve městě už je zavřený. Pokračujeme tedy v cestě na hotel, když najednou uvidíme světla reflektorů a srandujeme, že to je určitě místní diskotéka. Nakonec se Tolja odhodlá a jde se mrknout dovnitř. S úsměvem na nás vykukuje ze dveří a mává, ať jdeme dovnitř. Našli jsme diskotéku s čajovnou dohromady a mají tu pivo! Sice jen v láhvi, ale jsme vděční za vše. Objednáváme a k tomu rovnou i vodní dýmku. Tu jsem neměla ani nepamatuju. No, vidím tady velký špatný, říkám si :D.

Na pokračování si budeš ale muset ještě chvíli počkat...vydrž Prťka, vydrž 🤫