Proč zrovna přechod Nízkých Tater a ne plánovaná Alta Via 1?

Už třetím rokem jedeme s mojí nejlepší kamarádkou Klaris takovou "tradici" přechodů na těžko. Náš úplně první společný (a Klarisin první v životě), byl v roce 2021. Tehdy jsme společně zamířily do Bílých Karpat a stal se z toho tak trošku i tour de pub 🍺, když jsme co chvíli zastavovaly v restauraci u piva 😄. Když ono bylo ale hrozné vedro a my si to nějak potřebovaly obhájit! Nicméně, po úspěšném absolvování prvního společného treku jsme se v následujícím roce rozhodly zvednout laťku a zamířily na přechod do Švýcarska. Čekal nás přechod z Lucernu do Interlakenu, který nám doporučil můj bratr. Kupodivu i tenhle přechod jsme společně zvládly. A tak se zrodil náš další plán již po cestě domů ze Švýcarska a tím byly Dolomity, neboli známý přechod Alta Via 1. 

Dohodly jsme tedy společný termín a daly ho obě ihned do kalendáře. Po schválení dovolené v našich zaměstnáních nám už nic nebránilo v tom vyrazit za dalším dobrodružstvím. Tedy, aspoň jsme si to myslely... Čas ale plynul jako voda, byl tu rok 2024 a jak už to tak někdy bývá mezi tím se událo i pár neplánovaných událostí. Jednou z nich byla třeba moje podaná výpověď. A ono, když opouštíte korporát, kde plánujete dovolenou klidně i rok dopředu a jdete na volnou nohu, asi víte, jak to chodí. Najednou nejste schopni naplánovat ani pár týdnů dopředu, natož tak letní dovolenou. A pro horského průvodce léto znamená největší sezónu zájezdů. A tak světe div se, do plánovaného termínu mi skočil zájezd na Azory. Věděla jsem ale, že na tenhle zájezd chci, taky, že tam oslavím svoje narozeniny a že to Klaris jistě pochopí. Pochopila a ještě mě v tom neskutečně podporovala. Ale o tom zase příště... ❤️

Z plánovaných 11 dní dovolené nám tedy najednou pár týdnů před odjezdem zbylo pouhých 6. A s 6 dny se přechody na těžko plánují o poznání hůř, pokud počítáme ty zahraniční. A tak jsme pátraly v blízkém okolí, u sousedů v Rakousku, Slovinsku, Polsku ale vše nám přišlo zbytečně daleko a navíc by tam nejspíš můj věrný parťák na cesty Karel 🚘 (jedničková oktávka, samozřejmě v těch nejlepších letech!) možná ani nemusel dorazit. 🥲 A tak nás napadl přechod Nízkých Tater. Je to co by kamenem, známe to tam, zabere to jen pár dní a žádná velká rizika tam nehrozí, tedy až na medvědy, kteří teď jsou prý všude, dokonce chodí obědvat za lidmi do Liptova. 😄 Ani to nám ale v rozhodnutí nezabránilo a pustila jsem se tedy do plánování. Klaris ví, že tohle mám v oblibě a jen zřídka kdy si do toho nechám někým kecat 🤓. Každopádně jsme tedy počítaly s variantou, že máme na naše dobrodružství 6 dní včetně cesty a to ještě za předpokladu, že z Azor přiletím v pondělí večer do Prahy a v úterý ráno již budeme ve vlaku na cestě do Tater. No, vypadá to, že naše další dobrodružství může začít. 🤫

Proč jsme trávily pár hodin v Ostravě na nádraží? Aneb, den D je tady!

Je to tady, úterý ráno a náš den D. Další dobrodružství už čeká! Jenže najednou mi můj původní plán, jet přímo z Azorských ostrovů do Tater, nepřišel tak úžasný jako předtím. Přijela jsem totiž domů až ráno kolem 1h, totálně vyřízená po celodenním cestování, letu z Lisabonu a následné cestě vlakem z Prahy. Stihla jsem sotva vyprat, nabalit krosnu a padnout vyčerpáním do postele. Ani jsem se nenadála a už mi zvonil budík na další dobrodružství. Jo, ono to na těch sockách vždy vypadá skvěle, jak furt někde trajdáte apod. ale jen do té doby, dokud nejste v roli cestovatele a netoužíte pouze po těch pár hodinách spánku navíc. Tak přesně v téhle chvíli bych za ně dala cokoliv! 😄 Ale přece si nenechám ujet vlak. 

Píšu Klaris, že jsem vzhůru (měla za úkol mi kdyžtak volat, kdybych se neozvala) a že jsem totálně mrtvá. Přichází povzbuzení v podobě souhlasu, že toho taky moc nenaspala a že to bude ještě zábava. Ptám se jakto a v tom mi to dochází! Klárčina sestra měla totiž každou chvíli rodit a asi je to tu. No, uměly jsme si to prostě skvěle naplánovat. Není času na zbyt a tak už pomalu vybíhám na autobus za barákem a lovím v kapse 10Kč, když v tom potkám moji milovanou babičku. Neviděla mě asi 3 týdny a tak se nevyhnu otázkám, kam zase jedu, jak bylo, kdy zase dojedu apod. V rychlosti a dost stroze odpovídám a zároveň hlídám čas, aby mi neujel autobus. Slibuju tedy babičce, že se po příjezdu stavím na kafe, ale už teď je mi jasné, že budu stíhat sotva oprat špinavé oblečení a zas zmizím na další zájezd. 👀 Loučím se tedy a z dálky mávám, zatím co mířím na zastávku autobusu.

Z autobusu si to pak šmaruju rovnou do pekárny a na kafe, to totiž potřebuju ze všeho nejvíc. Jak už někteří vědí, bez toho není dobrý na mě po ránu mluvit a je jedno, jestli je 6 nebo 10 dopoledne. 😄 Klaris už čeká na lavečce na 1. nástupišti a tak z ní tahám všechny novinky. Je nervózní, protože nemá nové info od sestry a tak trošku trpím s ní. No, začlo nám to vážně skvěle. V plánu bylo jet vlakem do Ostravy, tam přesednout na RegioJet a pokračovat směr Poprad, odkud nás už čekal pouze přestup na autobus do Telgártu. Já to původně plánovala jít naopak, z Donoval, ale v tomhle jsem musela dát Klaris za pravdu, že skrz zpáteční spoje bude lepší, začít v Telgártu. Nasedáme tedy do vlaku unavený v domnění, že jsme do hoďky v Ostravě a pak už si budeme moct pospat v RegioJetu na cestě do Popradu. Jenže to jsme ještě nevěděly, co přijde dál...

Po půl hodině vlak zpomaluje a my kujeme velký špatný. Ajéje, nabíráme zpoždění.🤯 To se nám ale úplně nehodí, protože na přestup v Ostravě jsme měly už tak necelých 10 minut. Po pár minutách se tedy ptám úsměvavého průvodčího, jestli je vůbec nějaká šance, že navazující vlak stihneme a jestli neví, co se stalo. Doběhne po chvilce zpět, ale již bez úsměvu. "Dámy, je mi to líto, ale tenhle spoj na nás nebude čekat." Tak přesně tohle jsme slyšet opravdu nechtěly. Zatím, co já vyhledávám další spoje směr Poprad, Klaris hlídá telefon, jestli náhodou nepřistanou nějaké novinky od sestry. Do poslední chvíle ještě věříme, že spoj stihneme, ale bohužel. Vystupujeme tedy v Ostravě, už se ani nesnažíme dobíhat vlak, jelikož nám ujel těsně před nosem a přemýšlíme co dál. Tenhle spoj byl totiž jediný, který jel přímo do Popradu a další jede až v 18 hod. Měl to být navíc low cost trip a peníze za další lístky se nám dávat opravdu nechtějí, ne při takových cenách jízdného. 😤 

Proč jsme vyšly místo z Telgártu z Liptovské Tepličky? 

Napadne mě, zajít to vykomunikovat na pobočku RegioJetu, kterou v Ostravě mají. Přistupuju k okýnku, přikusuju u toho párek v rohlíku a dostávám hned vynadáno. "Nedrobte mi tady ale!" Tak tohle vyjednávání bude těžký, proběhne mi hlavou. Nasazuju tedy úsměv a snažím se s paní domluvit na kompenzaci jízdného. Po chvilkové výměně názorů, telefonu na ústřednu a nejspíš i mém vražedném pohledu tedy paní za přepážkou uzná, že na náhradu přeci jen máme nárok, ale máme si obstarat zpožděnku z ČD. Nedostaneme tedy jízdné zpět, ale je nám nabídnuto využít jiný spoj na cestě z Ostravy do Popradu. Ať už v ten stejný den, nebo kdykoliv v následujícím roce. Zní to výhodně, ale v tom mi probleskne hlavou. Když dojedeme do Popradu tak pozdě, nestihneme už ujít naplánovaný úsek a nebudeme mít kde spát. Obracím se na Klaris a ptám se na její názor. Jsme bezradné. Poděkujeme tedy paní s tím, že se ještě poradíme a popř. dojdeme pro jízdenky zpět. 

Kupujeme pivo, sedáme na lavičku před nádražím, kde docela zapadneme mezi místní 🤭a zoufale se na sebe podíváme. Co teď? "Budeme stopovat!" Napadne mě a s lišáckým úsměvem se podívám na Klaris. Aha, tady to moc úspěchu nepobralo. Klaris na tyhle hurá akce moc není. Musím ji do všeho tak trošku, uvrtat, ale pak to jde. Jdu na to tedy fikaně. "Někde seženeme kartony, najdeme cestu, kde si stoupneme, nasadíme úsměv, no a nějakej kamioňák nás tam vezme..." Musím říct, že někdy mi optimismus opravdu nechybí a samotnou mě mé nápady překvapují. 😄 Po chvilce plánování vidím na Klaris, že by to vlastně i mohlo jít a sama lustruje mapy, kde je nejlepší bod u dálnice, či benzinky, který by nás někam mohl přiblížit. Zkoušíme tedy ještě psát na facebookové skupiny, jestli náhodou někdo nemá dneska cestu a nevzal by nás. Mezi tím čas letí a je už 1 hodina odpoledne. Ve 3 už jsme původně měly být v Popradu a na cestě autobusem do Telgártu. Když si vypočítám, kolik času nám zabere stopování a že na celý trip máme čas pouze do neděle, s tím, že už je úterý odpoledne, nezdá se mi to najednou už jako tak dobrý nápad. Nedávám to na sobě ale úplně znát, aby si Klaris nemyslela, že couvám a zdá se mi to nebezpečné. Necháváme to tedy otevřené a jdeme se zchladit na do nedaleké restaurace. Potřebujeme se hlavně najíst a posilnit dalším pivem, aby nám to myšlení líp šlo. Ještě předtím ale zkoušíme na nádraží sehnat nějaké kartony, kdybychom se přece jen rozhodly stopovat a obcházíme knihkupectví, bufet i stánek infocentra. Po chvilce pátrání se nám to povede, bereme karton a míříme na oběd. Musíme vypadat opravdu vtipně, haha. 🤭

Jsme u vstupu do restaurace a trošku zděšeně vstupujeme dovnitř. Úplně sem totiž nezapadáme. Dvě upocené "trekařky" s velkýma batohama, pohorama a kartonem v ruce, v nóbl restauraci, kam chodí určitě nějací inženýři a finanční poradci v sáčku a lakýrkách. Koukám nevěřícně na Klaris, co to vybrala a jestli si je jistá, že je to ono. Přikyvuje, že ano a tak teda vstupujeme. Naštěstí je vevnitř pouze jediný pán a jak zanedlouho zjišťujeme, tak je to kolega servírky, která nás obsluhuje. Skončil asi polední výdej menu a tak si vychutnával svůj zasloužený pozdní oběd. Dostáváme objednané pivo, ťukáme si a v tom Klaris obdrží zprávu, která ji do oči vlévá slzy a vidím ji tak, jak nikdy dřív. Lapá po dechu a v slzách a plná dojetí mi ukazuje fotku. "Já jsem teta!" 😍 Mě nenapadne nic jiného, než pogratulovat, ale zároveň tenhle moment zachytit na kameru, za což je mi později nesmírně vděčná 😄. Oslavujeme tedy společně a pak Klaris vybíhá ven telefonovat se sestrou a probrat všechny žhavé novinky.

Já mezi tím stihla pokecat s panem číšníkem a pobavit ho naší, zatím ne úplně vydařenou, cestou. Zároveň jsem od něj vyprosila kartonové prostírání, které by se nám mohlo hodit na stopování a je skladnější, jak naše velká cedule. Směje se a v zápětí donáší další, poděkuju, ale dvě nám budou bohatě stačit. Po chvilce se Klaris vrácí plná dojmů, já mezi tím stihla sníst oběd, který ji pro změnu za dobu povídání se sestrou stihl vystydnout a domlouváme další plán. Shodneme se, že využít možnost dalšího spoje v 6 hodin odpoledne směr Poprad, vystoupit ve Štrbě a přespat v místním kempu, nezní jako špatný nápad a ušetří nám nejspíš další starosti. Znamená to sice, že přeskočíme Kráľovu Hoľu a nebudeme vycházet z Telgártu, ale přejedeme místo toho do Liptovské Tepličky a tam začne oficiálně naše trasa. Domluveno! To zní jako plán! Čeká nás tedy už jen cesta zpět na nádraží, nenechat si ujet další vlak a ve Štrbě večer dojít už jen pár metrů ke kempu. "To byl dneska ale náročný den", říkáme si, když o půlnoci upadáme do spacáku úplně vyčerpané po tom celodenním cestování. 😄

Rekapitulace 1. dne

Trasa: Přerov - Ostrava - Tatranská Štrba 🚌🚂🦶

Nachozených km: cca 3, když počítám i tu cestu na nádraží 🤭

Spací místo: Autocamping Tatranská Štrba

Den 2. vycházíme z Liptovské Tepličky směr Andrejcová 🏡

Vstáváme brzo ráno, protože potřebujeme chytnout jediný spoj jedoucí do Liptovské Tepličky, ale po cestě nás čeká ještě jeden přestup. To vstávání se mi sice moc nelíbí, zase jsem se vůbec nevyspala, ale Klaris už mě zná, tak mi v rychlosti vaří kávu. Podává mi ji s úsměvem a mé protivné já si v tu chvíli nemohlo přát nic jiného, než právě tohoto cestovatelského parťáka ❤️. Rychle balíme věci, spaly jsme pod širákem, takže toho naštěstí moc nebylo. Vrháme se ještě na ranní hygienu a hurá na autobus. 🚌 Do Liptovské Tepličky dorazíme něco málo po 9. Jelikož jsem si při tom včerejším hektickém ránu nestihla nic nakoupit a kromě sušených jídel, které mi Klaris během mého zájezdu obstarala, nemám skoro nic. Vydávám se proto ještě do místního "supermarketu" s nadějí, že seženu třeba nějakou svačinu. Jak později zjišťuji, nic kromě skleněných přesnídávek, paštik a zavařenin, tam nemají. Kupuji tedy alespoň ovocného birella a odcházím. Venku už začíná být zase neskutečný hic a tak nezbývá, než se rychle vyhecovat k odchodu. Míjíme školku v přírodě a spoustu dětí, které plní po cestě úkoly a fotíme se s první zajímavou cedulí - pozor výskyt medvěda hnědého. 🐻

Po chvilce šlapání dostávám sms s naléhavou prosbou o zavolání zpět. "Je to pracovní a pak už nejspíš nebude signál, takže tohle musím vyřídit", omlouvám se Klaris, která zatím čeká ve stínu pod stromem. Z chvilkového hovoru se najednou stal skoro hodinový a my tak v tom největším horku, skoro v poledne konečně zase pokračujeme v cestě. Čeká nás dnes cca 13 km úsek s asi 550m převýšením do kopce a já jsem v tenhle moment opravdu ráda, že jsme včera přehodnotily náš původní plán. Představa, že v tomhle horku, v pravé poledne na přímém slunci ☀️ šlapeme na Kráľovu Hoľu je šílená 🥵. Naše cesta je docela hezká, jde se tedy zatím po asfaltu, ale pak by se to mělo změnit ve štěrkovou cestu lesem, kolem potoka, místy i ve stínu, až k útulně Andrejcová, kde je náš dnešní cíl. Zní to jako úplná idylka a pohodová procházka lesem, když v tom se to najednou začne měnit v boj o přežití. 👀 

Jak nás poštípalo asi 50 ovádů! 🪰

Něco nás kouše všude po těle, uskakujeme ze strany na stranu a nedá se to ničím odehnat. Ovádi! 🪰 Jsou tu všude kolem nás a je jich tu tak 150! "Au, to bolí." Křičíme střídavě s Klaris, když se snažíme doslova utéct tomu otravnému hmyzu. Ale nic nepomáhá! Pronásledují nás na každém kroku. Je to snad ta nejotravnější věc, kterou jsem kdy na tripu zažila. Kam se hrabou komáři! 🦟 Od těch to alespoň tak příšerně nebolí. Po chvilce už nás svědí celé tělo a není snad místa, kde bychom neměly velký červený flek, jako reakci na ovádí kousnutí. Zahazuji svoji krosnu a v rychlosti vytahuju repelent. Můj jediný malý repelent, který jsem si schovávala pouze pro případ nouze, kdybychom musely procházet nějakým houštím. V květnu jsem si totiž z Rakouska přivezla 30 klíšťat a od té doby jsem v tomhle dost opatrná. Ano, čtete správně, 30 a to je zatím můj dosavadní životní rekord. 😤

V téhle chvíli je mi to všechno ale úplně jedno, nouze nastala právě teď a rychle namířím repelent na Klaris. Nasprejuju ji úplně celou a pak ona mě. Repelent došel a my máme jako odměnu asi 30 sekundovou úlevu od toho odporného hmyzu. Když v tom začne nálet znovu. "Doprdele už", vykřiknu a to musím říct, že mě na horách jen tak něco nerozhodí. Ale tohle už je opravdu nepříjemný. Nic, než pokračovat v cestě nám ale nezbývá a tak zatínáme zuby a po zbytek trasy se oháníme hůlkami kolem sebe v domnění, že to alespoň trošku pomůže. Marně. Vidina úlevy je zchlazení v potoku, který lemuje naši cestu. Jenomže nemůžeme najít žádný příjemný plácek, kde bychom mohly do potoka vlézt a dát si třeba i nějakou svačinu. Po pár kilometrech se nám to ale podaří a přichází tak i zasloužená úleva. Nejen od ovádů, ale i od toho příšerného vedra. "Jak já to tady miluju", 😍 prohlásím pro změnu, což mě ale brzy přejde, protože nastává další ovádí kousnutí.

Svačíme, dopíjíme pivo, které nám po cestě pěkně zteplalo a ani to zchlazení v potůčku mu nepomohlo. Užíváme si chvilku pohody, když v tom šíleně zahřmí. "Haha a je to tady", pronesu, protože mi dělá radost, že jsem během cesty díky mrakům rozpoznala přicházející bouřku. Přece jen mi ty hodiny strávené na internetu a studování počasí k něčemu bylo. Celou cestu jsem totiž Klaris dělala přednášky a hrála si na chytrou 🤭. Trénink dělá mistry, no co a když k tomu máte ještě fajn nadšené posluchače, jde to samo. 😄 Radar se mi tady moc nechytá, ale podle mraků to vypadá, že se nám přeci jen bouřka vyhne. Dopíjíme pivo a míříme dál v naší cestě. Už jen pár kilometrů, jen pár metrů stoupání do kopce a jsme tam. A ještě budeme mít celé odpoledne na odpočinek, po tak náročné cestě, vtipkujeme. 

Zbytek cesty nám utekl docela rychle. Na řadu přišlo i další zchlazení v potoce, zkouška políbení ropuchy 🐸, jestli se z ní náhodou nestane princ sice tak úspěšná nebyla, ale jako cena útěchy přišly vhod alespoň ty borůvky v další zatáčce. 🫐 No prostě den, jako korálek a konečně na tomhle úseku i bez těch otravných ovádů! 🪰Při konečném stoupání potkáváme ještě jednoho cyklistu, který se nás ptá na cestu. Tedy, myslely jsme si, že dotaz "Je to tu bezpečný?" mířil původně na terén, jelikož jede na kole. V zápětí však zjišťujeme, že myslel spíš situaci kolem medvědů. "Jo, asi je", odpovídáme s úsměvem, protože jsme na žádného zatím ještě nenarazily. Tedy krom uvítací cedule na začátku trasy 🤭. 

Kde jsme vzali další 4 lidi do party? 👨‍👩‍👦‍👦

Je asi půl 4 odpoledne a my docházíme k útulně. Vítá nás pan domácí a jdeme si rovnou objednat k okýnku. Navazuji konverzaci s dalšími brigádníky a domlouvám možnost přespání. Je mi kromě travnatého plácku kdekoliv v okolí chaty nabídnuta i vrchní část útulny, kde za malý poplatek můžeme přespat na matracích. Zjišťuji situaci ještě ohledně počasí, protože tu nemám moc signál a necháváme to otevřené. Normálně mívají plno, dnes ale mají půlku útulny volnou, takže máme povoleno v případě nouze, zavítat dovnitř a vyrovnat se až ráno. 

Vybíráme si tedy spací flek venku a roztahujeme karimatky. Na chvilku se mi podaří i vytuhnout. Je opravdu dusno a dnešní boj s ovády mě natolik vyřídil (dobře, možná i ty piva), že se není čemu divit🤭. Na chatě už je pár lidí a kousek od nás jedna slečna, která si čte knížku. Má to tu prostě svoje kouzlo, krásný výhled a co teprve ten božský klid, povzdechnu si.

Když v tom se najednou přiřítí banda tří veselých Slováků a je po klidu. Projíždím všechny tři pohledem. Dva z party jsou nabalení, jako by šli už týden a jeden oháknutý v běžeckých věcech s malým batůžkem, jako by si to jen vyběhnul nahoru a běžel zase zpět. Neodpustím si tedy rýpavou poznámku a pronesu něco ve smyslu "Na čem jedete, to chci taky".  Ukážou na prázdné flašky pálenky a jejich výrazy mluví za vše. Ani se nenaděju a už mají v ruce i piva. "Tak na zdraví" zvedám ruku i s mým pivem z povzdálí a dostane se mi odpovědi "Veď na co čakáte, choďte si sadnuť tu, ku nám". Podívám se na Klaris, nemá totiž moc ráda tohle seznamování a tak nejistě přikyvuje. 👀

O chvilku později už sedíme u stolu s Tomem, druhým Tomem a Milošem. Parta Slováků, co se dnes ráno vydala z Telgártu, přes Kráľovu Hoľu a mají stejný plán jako my, dojít do Donoval. Čemuž se mi tedy první dobrou při pohledu na ně nechce moc věřit. Hlavně tedy při pohledu na Tomův běžecký batoh, ale zbylí dva mi dají za pravdu, že si opravdu nevymýšlí. Dnes mají domluvené spaní na Andrejcově, zítra na penzionu po cestě a dál to nechávají osudu. Už chápu, proč Tomovi s běžeckým batohem chybí ve výbavě třeba taková karimatka. Jak se ale v zápětí dozvídám, spacák tam má. Můj by zabral celý batoh a už by se nic dalšího dovnitř nevešlo. Na to mě ale ukazuje jeho další výbavu batohu a jakožto čerstvý horský průvodce se musím nahlas smát. "No, tak přesně takové jako si ty jezdí pak zachraňovat ta horská služba", neodpustím si. Zdá se ale, že jsem ho opravdu podcenila, jak se později ukáže, je to zodpovědný chlapík, kterému nechybí v batohu ani taková lékárnička! 😄

O pár minut později naše hlasitá skupina přitahuje i další trekaře a přidává se k nám i slečna, co seděla s knihou opodál. Ema, jde celou SNP a dnes už je několikátý den na cestě. Cestu začala sice s partou kamarádů, ale jak šel čas, zůstala na cestě sama. I její plán je dojít do Donoval. Hory sbližují, to říkám pořád ❤️ a tak se z naší poklidné "dovolené" ve dvou, stala šestičlenná výprava, která má za plán pokračovat zítra společně. Zda se nám ale po dnešním množství piv vůbec povede zítra vstát, kdo ví. Večer ještě dostáváme vynadáno od pana domácího, že jsme moc hluční a tak za nedlouho už upadáme do svých spacáků. Vedle si lehá i Tom s běžeckou výbavou. Vyhecovaly jsme ho totiž s Klaris po pár pivech ke spaní venku a jsme samy zvědavé, jestli to zvládne. 😄 Zbytek skupinky už mizí v chatě a kolem nás je ještě pár dalších unavených hlav. "Dobrou noc. Dobrou. Dobrů noc".

Rekapitulace 2. dne

Trasa: Liptovská Teplička - útulna Andrejcová🦶

Nachozených km: 13 km ⛰

Spací místo: útulna Andrejcová 🏡

Den 3. z Andrejcové na sedlo Čertovica 🥾

Pokračování zase nabudúce. 🤫...