Camino de Santiago - Portugese coastal (Porto -> Santiago) 280km

Jak to vlastně všechno začalo? A co mě to tak napadlo, vydat se právě na tuhle cestu? No, tak se na to teda podíváme...  

Je to jako včera, kdy jsem ležela v nemocnici s rozsáhlou plicní embolii a v hlavě mi běžela jediná myšlenka. "Kdy už sakra budu moct jít zase na hory?!" Vůbec mi v tu chvíli totiž nedocházelo, že v tom momentě mám být naopak vděčná, že jsem to přežila. (Když jsem to ještě dva dny předtím hnala na horách🤦‍♀️). Jenže já byla prostě naštvaná na celý svět, že se nemůžu ani hnout z postele a přišlo mi to strašně nespravedlivý. Ale, co když mi tím chtělo tělo jen něco naznačit a dát mi takovou "malou" stopku :)?!

Byl začátek února a fyzička mi spadla na úplné dno. Tři dny nemoct sundat nohy z postele a na záchod se dívat pouze zpovzdálí bylo fakt utrpení. O to víc jsem si pak vážila dne, kdy mě pustili z nemocnice domů se slovy: "Choďte pár dní pouze po bytě a větší námaze se vyhněte." Hm, to je něco na mě, říkám si. Jako první jsem po příchodu domů zamířila k babičce. Naštěstí nebydlí daleko. Po "vyběhnutí" (čti vyplazení se) do prvního patra mě ihned vítala se slovy "Nemáš se náhodou šetřit ty rampušo jedna"? Odfrkla jsem, že mi přece nic není a vyřízená padla do křesla a hodila nohy nahoru na bobek. Všichni se kolem mě hemžili a padaly dotazy, zda s něčím nepotřebuji pomoct a jak mi je. Jako bych byla lemra líná a nemohla udělat ani krok. Né, že bych si to tedy v ten moment neužívala, haha, ale byla jsem fakt přesvědčená, že plicní embolie je přece něco jako chřipka, vyspíš se a za pár dní ti bude líp.💁‍♀️ Oukej, trvalo to o pár týdnů, ne-li měsíců dýl, než jsem předpokládala. Uběhly asi 3 měsíce, než jsem konečně mohla vyrazit i na delší trasy (lépe řečeno 10km procházky po okolí).

Už dříve jsem četla hodně příspěvků o Caminu, ale nikdy mi nepřišlo tak zajímavé. Já to chtěla dosud hnát hlavně na vrcholky hor někam do Slovinska, Rakouska či do jiných výšek a něco si tzv. dokázat. Užít si nejlépe adrenalinovou dovču, někde na ferratách apod. Představa, že někde šlapu "po rovince kolem oceánu" mi přišla absurdní. No co čert nechtěl, najednou mi i ta procházka byla vzácná a tak jsem se o Camino začala o to víc zajímat. 

Ale jak já říkám, "VŠE SE DĚJE Z NĚJAKÉHO DŮVODU" a "VŠECHNO JE PŘESNĚ TAK, JAK MÁ BÝT", tedy, touhle dobou jsem to ještě nevěděla, to mě naučilo Camino až pozděj. A dosud na mě zírají lidé nevěřícně, co si to žvaním pod nos za blbosti :).

Byl duben a já už byla přesvědčená, že Camino půjdu, ať se děje co se děje. Na kontrole v angiologické ambulanci (odborníci přes cévy) mi lékař po mém nadšeném povídání, že pojedu právě na tuhle cestu už za pár týdnů řekl: "Slečno, vy se letos do zahraničí nepodíváte. Vždyť jsou to samé restrikce okolo, to je nemožné. A vůbec, na hory, natož tak s nějakou zátěží, rovnou zapomeňte. Když už, tak ať vám někdo vezme batoh, ale tahat to sama opravdu nebudete. Musíte se ještě šetřit." Nestačil to ani celé doříct a v hlavě mi už běžela myšlenka, jak mu z prosluněného Španělska posílám pohled. Tvrdohlavé Berči někdo říct, že něco nemůže? To je jako by ji dal doslova návod, jak na to. :) Nebo spíš rozkaz: "UDĚLEJ TO".

A tak se taky stalo...🙂

Čím víc se to blížilo a čím víc lidí mě od toho odrazovalo, tím víc jsem byla ve stresu a plná obav, zda to opravdu zvládnu a nemůže se mi nic stát. Vždyť přece jen beru léky na ředění krve, musím nosit kompresní podkolenky a budu tam úplně sama. Navíc s dálkovými přechody nemám vůbec žádné zkušenosti a jak to celé zvládnu? V té době se mě ale tehdejší přítel snažil uklidnit, že "je to přece jen Camino a není se vůbec čeho bát." (jo, teď už vím, co tím myslel :))

Nakoupila jsem tedy veškerou výbavu na delší přechody, od spacáku, karimatky, krosny, goretexové bundy, nových bot, apod. A v každé volné chvíli koumala možnosti a četla si různé info o cestě. Hlavním úkolem bylo, vybrat trasu, kterou půjdu. Camino se totiž dá jít i z ČR, třeba rovnou z domu. Nicméně na tuhle variantu jsem neměla jak dostatek času, tak financí a už vůbec né fyzičku. Po pár dnech koumání jsem se tedy rozhodla jít Portugalskou pobřežní trasu z Porta do Santiaga (280km). Udělat krok v podobě koupi letenek bylo už něco opravdu závazného ale já přesně věděla, že teď je ta pravá chvíle. Jelikož byly ještě různé restrikce kvůli Covidu-19 , koumala jsem denně, jak to vlastně bude, zda má cesta nebude zrušena z důvodu zákazu vycestování do zahraničí apod. V té době byly totiž ministerstvem zahraničních věcí nařízené tzv. semafory, kdy různé barvy určovaly podmínky vycestování. Od nutnosti udělat si PCR test před cestou, až po povinnou 7 denní karanténu po příletu. Měnilo se to co pár dní a tak jsem začínala být dost nervózní. 

Byl konec května a já už se fyzicky cítila o dost líp, jak v únoru. Slavila jsem tedy takový malý úspěch a denně jsem se po práci snažila nachodit alespoň 10-15km po okolí, v rámci tréninku. 👟 Letenky už byly koupené, veškerá potřebná výbava skoro taky. Teď už se jen psychicky připravit na můj první sólo trip. 

Jsem dost velký extrovert a představa, že teď budu 18 dní (které jsem si na to celé vyhradila), sama se sebou 😳 někde v neznámé zemi, kde mi navíc ani nikdo nebude rozumět, byla dosti děsivá. Nojo, hrát si na hrdinku to mi jde, ale teď už šlo vážně do tuhého a nebylo cesty zpět. 14 dní před odletem můj tehdejší přítel onemocněl Covidem-19 a měl nařízenou tehdy ještě povinnou 14 denní karanténu. Super, to mi hraje do karet, říkám si. Lítalo to všude okolo a já se jen modlila, ať mi po testování nedojde zpráva - "Jste pozitivní, zůstaňte doma". 

Den před odjezdem mi v práci kolegyně popřály předběžně k narozeninám a daly dárek v podobě trička "na míru", kde stálo napsané #(ne)SpokoBerča. ♥ Udělalo mi to fakt velkou radost. 

Pokračování zase příště...Počkej si :).